Útlí slabí konipasi vyseděli v hnízdě šest drobných holých ptáčat. Pět ptáčat vypadá obvykle, ale šesté je zrůda: celé jaksi hrubé, žilnaté, má velkou hlavu, z ní mu trčí oči potažené blánou, ale zobák otvírá tak, že před ním bezděky ucouvneš: jako by se otvírala celá tlama - hotová propast!
První den leželo v hnízdě klidně. Jen když konipasi přiletěli s potravou, namáhavě zvedlo těžkou hlavu, slabě pištělo a otvíralo zobák - krmte mě!
Příštího dne, když rodiče ještě za jitřního chladu odletěli za potravou, začalo se ptáče hýbat. Spustilo hlavu, opřelo se jí o spodek hnízda, široce se rozkročilo a začalo couvat.
Zadečkem narazilo na jednoho bratříčka a začalo se dostávat pod něj. Své křivé holé pahýlky křidélek zahnulo dozadu, objalo jimi bratříčka, stisklo ho jako do kleští a s ptáčetem na zádech se začalo tlačit zadečkem blíž a blíž ke stěně hnízda.
Maličký, slabý a slepý bratříček sebou házel v jamce na konci jeho zad jako ve lžíci. Ale zrůda se opírala hlavou a nohama, zvedala ho stále výš, až se ptáček ocitl těsně u okraje hnízda.
A tehdy se zrůda celá vypjala, vyhodila najednou prudce zadečkem - a ptáček vyletěl z hnízda.
Hnízdo konipasů bylo ve strži nad břehem říčky.
Maličký, holý konipas narazil dole na kámen - a bylo po něm.
A zlá zrůda taktak že nevypadla z hnízda; zahoupala se na jeho okraji, ale těžká hlava ji převážila - a tak se svalila zpátky do hnízda.
Celé toto strašné dílo trvalo jen dvě tři minuty.
Potom ležela vysílená zrůda asi čtvrt hodiny v hnízdě nehybně.
Přiletěli rodiče. Zrůda zvedla těžkou slepou hlavu na žilnatém krku, a jako by se nic nestalo, rozevřela zobák a zapištěla: "Krmte mě!"
Najedla se, odpočinula si - a začala lézt pod druhého bratříčka.
S tím jí to nešlo tak snadno: ptáček sebou pořád házel a klouzal jí s hřbetu. Ale zrůda se nevzdávala.
A za pět dní, když prokoukla, uviděla, že leží v hnízdě sama: všech pět ptáčků bratříčků vyházela ven a tak je zabila.
Teprve dvanáctého dne po narození se konečně pokryla peřím; a tehdy už bylo jasné, že si konipasi ke své škodě vychovali podvržené dítě - kukačku.
Ale mladá kukačka pištěla tak žalostně a hlasem tak podobným hlásku jejich vlastních utracených dětí, tak žádostivě třásla křidélky a chtěla jíst, že slabí, něžní ptáčci jí nemohli odříci a nemohli ji nechat zahynout hladem.
Sami žili napolo o hladu, neboť se ve shonu za potravou nestačili dosyta najíst; od slunka východu do slunce západu jí nosili tučné housenky, nořili téměř celé hlavičky do jejího širokého zobáku a strkali jí potravu do hltavého jícnu.
K podzimu ji vykrmili. Nenasytná kukačka od nich odletěla a už se s ní v životě nesetkali.
Obrázek konipase pochází od Arseni Mourzenko, publikováno pod licencí CC BY-NC 2.0.